Datum publikace: 04.09.2019
Stále častěji, a to především v zemích na západ od nás, se diskutuje o přiměřenosti a vhodnosti trestání dětí. Jak takový trest, v očích zahraničního úřadu nepřiměřený, může dopadnout nám ukazují neblaze proslulé kauzy norské organizace sociálně-právní ochrany dítěte Barnevernetu, který např. již sedmým rokem odmítá vydat zabavené děti jejich matce paní Evě Michalákové. Co si o stanovování a vykonávání trestů myslí neuropsycholog Dr. Álvaro Bilbao, otec tří dětí, který věří, že do tajů dětské mysli pronikl natolik, že vytvořil knihu, ve které vysvětluje rodičům svět viděný dětskýma očima?
Jednoznačně odmítá trestání dětí jako neefektivní způsob chování. A to hned ze tří důvodů.
Trest není standardním vyústěním reálně situace
Bilbao poukazuje na to, že dítě se při svém učení fungování ve světě zrcadlí chování svého okolí, tedy nejčastěji rodičů. Pokud ti dítě potrestají za pro ně nežádoucí chování, odnese si dítě z takové situace poznatek, že trest vůči druhému člověku je normální způsob jednání. Pochopí, že pokud se někdo cítí frustrovaně, může zaútočit na druhého a skrze jeho pocit viny pak dosáhnout odškodnění problému.
Trest s sebou přináší pocit viny
Podle neuropsychologa bývá akt trestání zpravidla ukončen v okamžiku, kdy se provinilec cítí zle a svých činů lituje. Tento proces přináší dětské mysli rovnici, že pokud se cítí špatně, všechno bude opět v pořádku. Tento mechanismus může podle Bilbaa vyústit až v pocit provinění provázející celý život.
„Dítě, které o sobě ví, že je neposlušné, rozmazlené, sobecké nebo líné, nebude mít v životě jinou možnost než jednat podle toho, co o sobě ví.“
Za nejnebezpečnější výsledek užívání trestů považuje Bilbao utváření sebepojetí dítěte. Rodič je pro dítěte tím, od koho se učí, od koho získává vědomosti. Pokud z tohoto zdroje přicházejí informace o negativní charakteristice dítěte, bere je za své. A podle těchto informací se tak nadále i chová.
Zdroj: Shutterstock.com
Ale abychom opustili dlouhý výčet toho, co bychom jako rodiče dělat neměli, zaměřme se nyní na Bilbaovy pozitivní rady. Nejúčinnějším nástrojem výchovy dítěte je podle něj tzv. pozitivní posilování, laicky odměna, která má význam především v emociální a nikoli materiální podobě. Zlatá zásada pak zní: „vymezit hranice“. Dítě, které je si vědomo, co dělat může, co ne, a především proč a které díky systému emočních odměn nestrádá, má pramalou potřebu stanovené limity překračovat. A tak se prostřednictvím rad autora této publikace opět potvrzuje to, že prevence je lepší než následná represe. Rodičům přinejmenším ušetří pozdější starosti vyvolané otázkou: Trestat, či netrestat?
Autor: Michaela Hunalová