„To, že se mi narodila první dcera, jsem se dozvěděl v hospodě. Tak jsem tam už zůstal a řádně to taky oslavil,“ vzpomíná táta Eda, který na svět „přivedl“ tři dcery. U porodu však nebyl ani jednou. Nejmladší z jeho holek je už čtvrt století, tehdy se to zkrátka nenosilo.
Nejhorší je bezmoc
Pánové samotný porod vnímají jinak. Vidí, že jejich partnerky trpí bolestmi, které se snaží zmírnit. Drží je za ruce, uklidňují je, masírují, povzbuzují, ale někdy taky schytají pořádnou ránu nebo peprnou poznámku. Na to jsou ale připraveni. „Nejhorší je ta bezmoc, když víte, že ji to bolí a vy ji nemáte jak pomoct,“ říká novopečený otec Radim. „Přál jsem si, aby to maminka zvládla, aby se moc netrápila a aby miminko vyšlo na svět pěkně uječené a zdravé,“ dodal.
Stojí to za to
Pro tatínky je porod často hodně stresující. „Jelikož jsem nevěděl, jak to bude probíhat, tak jsem se bál. Byl jsem unavený a psychicky vyčerpaný, ale ten konec stál za to,“ vzpomíná s úsměvem na tváři otec tříletého chlapečka Roman. „Nejsilnější okamžik byl, když jsem viděl, jak jde malý na svět a jak moc byla přítelkyně statečná, že to dokázala,“ dodal.
Shutterstock.com
Pánům se při pohledu na rodící partnerku honí hlavou ledacos. „U některých se může projevit i syndrom Panny Marie. Když muži vidí, jak jeho žena rodí, tak dokonce může dojít k narušení intimního života,“ uvedl psycholog Šobra.
K porodu i podruhé
To ale není případ „našich“ tátů. „K porodu bych šel znovu,“ říká bez váhání Roman. „Já bych šel taky. Je to hlavně morální podpora, taky si získáte větší vztah jak k mámě, tak k miminku,“ dodal stejně přesvědčivě Radim.
Každý porod probíhá jinak. Někteří tátové to možná nezvládnou, s jinými to někdy šlehne. Společný pohled na devět měsíců opečovávaný poklad ale stojí za to. Ve dvou se to zkrátka lépe táhne.
Autor: Petr Sobol
Mgr. Petr Šobra 
