Zkoušeli jste někdy, jak chutná mateřské mléko? Nebudu vám lhát – já ano. A nebylo to vůbec špatné. Teď už si ho ale nedám, Emičce už totiž nestačilo, a tak přešla na umělou stravu.
Znám kamarádky, které kojily měsíc, ale třeba i tři roky. Z kojení se stává společenské téma. Člověk jde po ulici s kočárkem a poté, co se nás kolemjdoucí zeptají, jak staré je to vlasaté miminko a jak se jmenuje, tak na řadu přijde další otázka: kojíš? Ano, kojím, tak jste supermatka a všichni vás pochválí. Když ne, tak následuje - a proč?! A není to škoda?
Hlavní je spokojenost
Když už si nevíte rady s kojením, tak zabrouzdáte na internet. Tam se dozvíte, že kojit prostě jde, slabé mléko neexistuje a máte si domů pozvat laktační poradkyni. Jenže vždy to nejde podle předpisů. Když manželka všechny tyto „moudré“ informace četla a Emičce už mlíko očividně nestačilo, jen ji to vystresovalo, najednou viděla sebe za špatnou mámu, i když to tak absolutně nebylo. Nejdůležitější je, aby máma i dítě bylo spokojené a v této situaci je přeci jedno, jestli s umělým nebo mateřským mlékem.
Neodsuzuju žádnou variantu, ať si to každá nastaví tak, jak mu to vyhovuje. My jsme se vydali zlatou střední cestou a plán byl následující: Emička bude pít mateřské mléko, dokud to půjde (ale taky ne déle než rok) a pak přejde na umělé. Nedodrželi jsme ho a vůbec nám to nevadí, protože jsme všichni spokojení.
Přechod na lahvičku
Ještě když byla Emička malá (ona je vlastně malá pořád), měla žloutenku a celý den by prospala. Ale musela přibírat, proto jsme ji co tři hodiny budili na kojení. Často to byl tuhý boj, spala a my ji probouzeli desítky minut. To se nám však vyplatilo, ona si zvykla na určitý režim a o jídlo si začala říkat sama.
Jenže čím víc rostla, tím měla větší hlad. Z tříhodinových intervalů se stávaly dvouhodinovky, pak hodina a půl, a když nevydržela ani hodinu, tušili jsme, že se blíží čas, kdy poprvé vyzkouší, jak chutná mlíko z lahvičky.
Rychlý zvyk
Odolávali jsme, ale když už křičela hlady i v kočárku a doma „trpěla“ v pravidelných hodinových intervalech, koupili jsme ji její první umělou krabičku. Hlavním impulsem bylo jedno ráno, kdy se hlady vzbudila v pět. To bylo v pořádku, jenže ona měla hlad v šest, v sedm, v osmi i v devět. Brečela Emička a už i manželka, která byla z celé situace nešťastná, a na to se vážně nešlo koukat.
První pokus s lahvičkou proběhl v 11 hodin v noci. Přeci jen byla rozespalá a neměla moc příležitost zkoumat, co se to vlastně děje. K našemu údivu ji během pár minut vypila celou. Další den jsme začali naostro.
Na začátek jsme ji chtěli dávat jen jednou denně, odpoledne, aby se co nejvíc nasytila, což nějaký ten týden fungovalo. Všichni nám říkali, že si na to zvykne a bude chtít víc. Měli pravdu, ale to nám vůbec nevadí!
Rada na závěr
Z jedné dávky pomalu přešla na dvě, pak na tři a plynule na pravidelných pět. Umělé mléko plně nahradilo to mateřské a nejednou se z naší malé holčičky stalo maximálně spokojené miminko. Tři hodiny bez jídla zvládne hravě a její výraz je zkrátka k nezaplacení. Zklidnila se (a my taky), už nepláče hlady, začala přibírat (konečně oblékne i velikost 62) a taky prospí celou noc. Už zvládla i dvanáctku.
Mlíko jí z lahvičky sice teče do všech stran, po jídle si brká jako starý chlap, ale vidět ji šťastnou je prostě k nezaplacení! A jedna rada na závěr: kojte, nekojte, ale hlavně se neodsuzujte!
Autor: Petr Sobol
Profesor Pavel Calda pracuje na 1. lékařské fakultě a v porodnici u Apolináře. Má za sebou několik tisíc odvedených porodů, pečuje o těhotné a zabývá se ultrazvukovou diagnostikou, jak v těhotenství, tak gynekologii. Je autorem několika knih z oboru porodnictví a gynekologie, publikuje v zahraničí i doma. Kompletní informace o jeho aktivitách jsou na webu www.gynekologporodnik.cz
