_Na dítě čekala 11 let, teď na reprodukční klinice pracuje

„Jsem ze 3 dětí a připadlo mi přirozené, že i já budu mít jednou velkou rodinu,“ vzpomíná Iveta, která v necelých 25 letech odjela s manželem do Ameriky za prací. Ve Spojených státech nenadále otěhotněla, ale kvůli nejistým podmínkám se s mužem rozhodli, že si dítě nenechají. „Otěhotněla jsem velice rychle, takže jsme si s manželem říkali, že až se rozhodneme mít dítě plánovaně, nebude sebemenší problém,“ vzpomíná Iveta. Pokusy otěhotnět podle plánu však nebyly úspěšné. „Přičítala jsem to velkému vytížení a nervům v zaměstnání. Pracovala jsem totiž na jednotce intenzivní péče, kde musí být člověk pořád ve střehu a je pod neustálým tlakem, aby neudělal chybu,“ myslí si Iveta. Její manžel měl přitom bezvadný spermiogram a ani u Ivety lékaři žádný problém nenašli. „Říkala jsem si, že zkrátka počkáme, až to půjde samo,“ vypráví. Po 10 letech v USA se s manželem rozhodli pro návrat do České republiky, kde se znovu pokusili o početí.

Najednou mi bylo čtyřicet

„Bohužel se naše plány nepotkaly s realitou. Manžel si našel přítelkyni a rozvedli jsme se, což mě na čas úplně vyřadilo ze života. A když jsem se vzpamatovala, bylo mi 35 a věděla jsem jistě jen to, že velice toužím po dítěti a kompletní rodině,“ pokračuje Iveta. Našla si nového partnera a začala blíže zkoumat, proč nemůže otěhotnět. Vyšetření ani hormonální stimulace nepomohly, a druhý vztah se také rozpadl.  
„Najednou mi bylo 40, byla jsem sama a bez dítěte,“ vzpomíná Iveta, která se rozhodla změnit život od základu. Přestěhovala se do jiného města, našla si novou práci a partnera, kterému řekla hned zpočátku, že touží po dítěti. A začala svůj problém řešit na odborné úrovni. „Zašla jsem docházet na kliniku reprodukční medicíny Reprofit k doktoru Machačovi a začala s kolotočem umělého oplodnění,“ vzpomíná žena, která následně každý rok absolvovala 4 až 5 pokusů. „Přibrala jsem si druhou práci, abych si na ně vydělala, protože jsem ve svém věku už neměla nárok na příspěvek pojišťovny,“ popisuje Iveta. Po 14 neúspěšných pokusech se začala smiřovat s tím, že dítě mít nebude. „Vnímala jsem to jako totální životní krach. A také docházely finance,“ líčí těžká léta pacientka.

A pak přišel zázrak

Iveta měla na klinice v kryobance ještě jedno zmrazené vajíčko. „Zůstalo tam, protože jsme se zatím pokoušeli počít dítě z čerstvě odebraných. Říkala jsem si, že už nebudu platit poplatek za jeho uchování, a nechala si je naposledy vložit. V nic jsem nedoufala, jen mi bylo líto je nechat zničit,“ pokračuje Iveta ve svém příběhu. A přišel zázrak. Vajíčko se ujalo a po klidném těhotenství se jí narodil zdravý chlapeček. „Nemohla jsem uvěřit, že po 11 letech trápení mám konečně chlapečka, který se má k světu. Jsem nejšťastnější matka na světě,“ usmívá se dnes 50letá Iveta. A tvrdí, že pokud by měla absolvovat celý kolotoč kolem umělého oplodnění znovu, neváhala by prý ani minutu. „Je to strašně náročné, stálo mě to více než 150 tisíc, ale výsledek stál zkrátka za to. Nedovedu si představit život bez dítěte, bez možnosti je něco naučit, něco ze sebe předat,“ hodnotí výsledek matka.
Zdařilé těhotenství po tolika letech neúspěšného snažení prý velmi překvapilo i její rodinu. „Mamince je přes 70 a tatínkovi 77 let a už se smířili s tím, že děti mít nebudu. Mají sice vnuky od mých sourozenců, ale moje mateřství jim dodalo velkou energii. Bratrovi a jeho ženě se navíc zhruba ve stejnou dobu také narodilo dítě, máme je tedy věkově sladěné,“ usmívá se Iveta. Chlapeček už má 4,5 roku, chodí do školky a až na běžné dětské nemoci je zcela zdravý. Iveta začala pracovat na klinice pro lékaře, který jí celým procesem provázel – dr. Štěpána Machače. „Pracuji jako koordinátorka a provázím ženy, které se snaží o dítě. Uplatním nejenom jazyk, ale především svoji opravdu bohaté zkušenosti,“ končí příběh Iveta. Umí povzbudit ty, kteří propadají beznaději a na sobě ukázat, že se trpělivost vyplatí. „Dnes už vím, že i když nejsou vhodné podmínky, dítě je dar, který se musí přijmout, když přijde. A nikdy nemáme řešit, zda jsme zajištěni, nebo ne. Doporučila bych všem pacientkám, aby zkusily zpracovat své pocity beznaděje a zoufalství a věřily v to co dělají, výsledek je pak nenahraditelný,“ končí svůj příběh se šťastným koncem Iveta.

Foto: archiv pacientky

Autor: Barbora Neubergerová