_Máma na čtvrtou: Ženy, které mne inspirují - Katka (2. část)

Co se ti v životě s dětmi zásadně proměnilo? 

Začala jsem využívat čas na maximum. Když mám čas, jdu spát, jdu si číst nebo šít. Mám svůj seznam přání Co dělám, když náhodou nic nemusím. Okamžitě vím, co budu dělat. Nestane se mi, jako to bylo před dětmi, že bych si říkala: „Tak co bych teď tak asi dělala...“ Teď si vzpomenu na svůj seznam a vím okamžitě.

Působíš, že si to jako máma užíváš. Jak to děláš?

Na to, abych si rodičovství užívala, mi vždycky pomohlo, že jsem u toho ještě něco dělala. Že jsem nezůstala jen doma s dětmi na mateřské. A že si ten čas umím rozdělit. Mám svůj čas rozdělený na exekutivu domácnosti (kde řeším, že musíme v něčem chodit, že musíme něco jíst a nemůžeme mít doma šváby), na práci a na rodičovství.

Někdy si vyhradím den, kdy si řeknu: „Teď budu jen s dětmi a někam společně půjdeme.“ A nebo když mám dvě hodiny času, kdy s nimi řeším úkoly a hraju si s nimi, tak v tu chvíli neřeším maily, telefony, není-li to pohotovost a pak mám zase čas, kdy pracuji. A o to víc si ho užívám.

Nejsem tak doma jen pro špinavé zadky a uřvané obličeje kvůli úplně všemu a neřeším jen pískoviště.

Na chvilku bych se zastavila u té exekutivy domácnosti. Jak to dáváš?

Dělím si čas. Myslím tím: „Teď dělám domácí práce.“ Znamená to pro mne, že dneska vysaju a vytřu ty dvě nejšpinavější místnosti. A nechám to tak, že dneska jsem to splnila. Nechodím s pocitem, že: „Tohle jsem nezvládla a tamto jsem nezvládla...“ Jako důležitou součást psychohygieny vnímám i umění říct si, co je reálné a držet se toho. Zároveň je třeba tam mít záklopku: „Nebudu se tím trápit.“ a „Nebudu se stresovat tím, že jsem neuklidila celou domácnost.“ Vím, kolik toho stihnu, odhadnu, jak dlouho mi bude dítě spát, zhruba vím, kolik budu mít času přes poledne.

V tak veliké domácnosti je pořád co dělat. Jak se z toho nezbláznit? 

Pokládám si otázku: „Co vlastně potřebuju nejvíc?“ A kladu na sebe malé cíle.

Uklidím kuchyň je příliš velká ambice. Ten cíl musí být menší, splnitelný. Je to cíl typu sklidím věci z jídelního stolu. Potom zalezu do dětského pokojíčku a chvilku si s klukama hraju. Potom si řeknu: „Tak teď to nádobí zkusím umýt.“

Uklidím kuchyň je frustrující naprosto nereálný cíl. Vyhýbám se tímhle smýšlením pocitům typu já to nedávám. Naštěstí své cíle nemusím nikomu sdělovat. Nemusím si říkat: „Tak tohle kdyby někdo věděl, že můj reálnej cíl na moje dopoledne je, že sundám věci z jídelního stolu...“ V momentě, kdy si úkol odškrtnu, třeba zjistím, že mám ještě kapacitu na další malý cíl a ten si pak vytyčím. Výsledek řady malých cílů bude pořád lepší než výsledek jednoho velkého cíle typu bude tady uklizeno. 

Zapojuješ do domácích prací i děti?

Jak mi děti rostou, razím teorii, že chlap by měl být schopný se sám o sebe postarat. Aby byl schopný žít i sám, než si někoho najde. Říkám si: „Musím to dělat hned. Protože jestli je to budu chtít učit ve dvanácti, tak už jsem to dost prošvihla.“ Snažím se kluky zapojovat do všech domácích prací úměrně věku. Stojí mne to spoustu keců toho nejstaršího, ale když to ustojím – všechny fáze od toho, že je nejdřív protivný, pak je agresivní, pak se snaží tvářit, že na to zapomněl, pak je ubulený, že je to nespravedlivé – tak to začne fungovat a je úplně miliónový. Děti chodí přes ulici s tříděným odpadem, jdou ráno pro čerstvé pečivo, jeden z nich připraví podlahu na vysávání, druhý to vysaje, nosí prádlo do pračky, přendají ho do sušičky a pak mi ho přinesou a společně ho roztřídíme a uklízíme. Vaříme spolu, jednoduchá jídla uvaří už sami.

Chtěla bych, aby kluci všechny domácí práce poznali a vnímali je tak, že patří k životu. Mně tím trochu uleví, nemám pocit, že dělám všechno úplně sama a oni tím vyrostou a jsou na sebe pyšní, že mohou říct, že uvařili večeři. Navíc tím, že o nich vím, že jsou samostatní, se o ně také míň bojím.

Pomáhá ti někdo s klukama? Prarodiče?

Mám tatínka, který má naše kluky velmi rád a velmi rád s nimi aktivně tráví čas. Musím to být ale já, kdo tu iniciativu vyšle a řekne: „Hele já bych fakt taky chtěla někdy dělat něco svého. Tak který víkend si je vezmeš?“ Dohodneme se a já slevím ze svých mateřských nároků. Bizarní fotky dětí na vyhlídce v pyžamu mne pobaví. Zeptám se: „A proč maj ty děti pyžamo?“ a on mi řekne: „To už byl poslední den a už jsem je nechtěl převlíkat.“ A to, že jedí věci, které bych jim úplně neuvařila, to je holt tatínkův svět. 

Jaké máš zkušenosti s mužským přístupem k dětem?

Vzpomínám, jak mi jeden tatínek říkal: „To já bych nezvládnul, sám s dětma.“ Ptala jsem se: „A co bys na tom nezvládnul?“ A on mi říkal: „Víš, aby byly správně oblečený a správně...“ a já jsem o tom přemýšlela a uvědomila si, že to není o tom tátovi, ale o mámě. Že ta máma toho tátu nesmyslně buzeruje: „A to přece jí musíš dát tu šáličku a nemůžeš ji nechat, aby měla špinavý nohy...“ a tatínek má potom pocit, že postarat se o dítě je složité a že ať udělá cokoliv, tak dostane sprdunk, že to neudělal dost dobře. A tak se na to radši vykašle.

Pro chlapa je jednodušší, než dokazovat mamince, že já to přece taky dokážu, říct: „Hele todle teda já fakt dělat nebudu."

A jak sis to zařídila doma ty?

Když jsem začala chodit do práce v době, byli kluci ještě poměrně malí, předala jsem velení jejich tátovi s tím, že prostě odcházím do práce. A když jsem se vracela, tak jsem si kladla otázku, co je pro mne to důležité. Odpověď je poměrně jednoduchá: Aby byli všichni zdraví a aby to beze mne přežili.

Říkala jsem si třeba, jak je skvělé, že ty kluky sám uspal a jak je úžasný. No a najednou koukám: „A proč má ten Toník na sobě to, co měl na sobě Matyáš celej den? Dyť tu měli hromádky s pyžamama.“  Šla jsem se tedy zeptat a dostalo se mi odpovědi: „No co, už byla tma a jak sem je převlíkal, tak sem to oblečení dal na jednu hromádku a z druhý je oblík.“

„Budu na něj naštvaná, že má dítě tak podivný spací úbor? Bude z toho mít smrtelnou vyrážku?“ ptala jsem se sama sebe. Tehdy jsem pochopila, že dobrou cestou bude snížit své nároky. Nastavila jsem si to tak, že jsem ráda, že jsou spolu s tátou, že jsou spolu šťastní a spokojení a to je to hlavní. A já můžu s klidem odejít. Čím víc času s klukama můj muž tráví, tím víc dovedností získává. Teď už se nebojí vzít si všechny tři a odjet s nimi na výlet. Jezdí s nimi s kamarády jeskyňáři a je za tatínka kinga. 

A co pak děláš ty?

Já si jdu s kamarádkami na kafe nebo si šiju, čtu a nebo si uklidím byt, umyju okna, která mne prudí. Nikdo mne při tom nevyrušuje a můžu to udělat na jeden zátah. Vím, že pak můžu být plněji s dětmi a že pokaždé, když zvednu oči si nebudu říkat: „Nemysli na ta okna, děláš s nima úkoly!“ Když vím, že budu mít volný víkend, napíšu si seznam, co je potřeba udělat a vybírám si z toho, co udělat chci.

Je něco, co svému muži závidíš?

Závidím svému muži jeho každodenní cestu do práce, kdy má půlhodinu jen tak pro sebe. Já mám tento luxus jednou za čas a to když máme porady na vzdálenějším místě. Díky těmto cestám jsem začala znovu číst. Čtyřicet minut času, kdy mne vůbec nikdo neruší!

Čím se zabýváš v práci?

Dělám vedoucí linky důvěry pro seniory a pro lidi, kteří o seniory pečují. Existuje zde takzvaná sendvičová generace. To jsou lidé, kteří odkládají své rodičovství a pak se dostávají do situace, kdy mají doma mrňavé děti a zároveň se starají o své stárnoucí rodiče. 

Vidíš nějakou paralelu mezi tvou prací a tvým rodičovstvím? Využiješ nějaké zkušenosti z rodičovství v práci a čerpáš z práce něco pro rodičovství?

Při práci na lince se setkávám se spoustou různých případů, situací, problémů a ve vztahu k dětem mne to naučilo to, že když na mne dítě zrovna v tuhle chvíli huláká: „Já tě nenávidím!“, je to o tom, že zrovna prožívá nějakou intenzivní emoci. Třeba jsem mu nedovolila něco, co strašně chtělo a jeho reakce vůbec nevypovídá nic o našem vzájemném vztahu. Pochopila jsem, že nemám být v tu chvíli zraněná, že si to nemám brát osobně, ale že mu mám v tu chvíli říct: „Hele, když si strašně naštvanej, že jsem ti nedovolila tu pohádku, tak mi máš říct: Mami, zlobím se, že si mi nepustila pohádku!, ale neříkat mi: "Já tě nenávidím!“. Tohle je něco, co se potřebují děti naučit. Když se to děje člověku v dospělosti, vznikají vztahové díry, rodinná tabu a pekla. Lidi kolem si třeba neuvědomí, že dotyčný pouze neunesl svoje vlastní situační emoce a rozbouralo to celou rodinu.

Fotogalerie (3)

Na linku jsem si od dětí donesla rychlé rozhodování a vyhodnocení priorit. Když máš jedno dítě pokakané, druhé uplakané a za pět minut ti jede tramvaj, tak to musíš okamžitě vyřešit co je priorita a co počká, nemáš čas na to nad tím hloubat. Podobně to teď dělám na lince. Senioři jsou skupina, která je v něčem hodně křehká a citlivá. Člověk s nimi nemůže věci řešit a plánovat rychle. Musí přistupovat s velkým respektem k jejich vlastnímu rozhodnutí a přání. Člověk je nesmí naučit to, že jsou bezmocní. Nelze řešit věci za ně. Oni by pak získali pocit, že kde co nezvládnou a stali by se z nich lidé, kteří by neměli dobrý pocit sami ze sebe a se zátěží pro okolí. Podobně je to s dětmi. Když jim člověk nedá příležitost a nepomůže jim přijít si na to jakým způsobem si věci mohou udělat sami, tak jsou potom také zátěží pro rodiče.

Zároveň dělám poradenství v mateřském centru, kam mi chodí rodiče, kteří si stěžují, že jejich dítě je zátěžové, že nemůžou nic, že ho nemůžou nechat u babičky přes noc, protože babička jim říká, že to s ním přes noc nezvládne... Nakonec dojdeme k tomu, že ti rodiče zapomněli své dítě něco naučit - samostatnosti.

Lidi na linku důvěry často volají s nějakým komplexnějším problémem. Jak se v některých situacích s dětmi musím rychle rozhodovat o tom, co má prioritu, tak o to rychleji se rozhoduji na lince, kde je třeba nejprve stanovit priority a postup, jak problém dotyčného řešit. Já nemůžu volajícím poskytnout komplexní řešení dané situace, protože by získali pocit, že vše za ně vyřeší někdo druhý. Poskládám si svou vlastní vnitřní mapu toho, jak postupovat a jakým směrem se vydat. A poté se postupně ptám: „Co by pro vás bylo v této situaci nejpřijatelnější? Co je vaším cílem? Jak si to představujete?" Navrhnu, které varianty napadají mne a zeptám se na to, co k tomu napadá volajícího. A společně hledáme způsob řešení problému, který je pro něj přijatelný, realizovatelný a ve kterém by se cítil komfortně. Lidé mají někdy pocit, že my na lince lidi zachraňujeme. Tak to ale není. My se naopak snažíme o to, aby senioři byli co nejdéle samostatní lidé.

Autor: Irena Svobodová