_Pozdní tikot biologických hodin aneb Matkou ve čtyřiceti letech Rozhovor s psycholožkou Laurou Janáčkovou

Je nějaká definice, která říká, kdy je z pohledu psychického vyzrání doba vhodná a naopak nevhodná, na to si pořídit potomka?

V tomto směru by se vše mělo řídit asi zákony přírody a obdobím fertility. Ale i to je v dnešní době relativní a velmi individuální, neboť medicína dokáže zázraky a my lidé se cítíme často mladí stále. Nicméně životní zkušenost ukazuje, že někdo není psychicky na rodičovství připraven nikdy, jiní zase svou rodičovskou roli dobře zvládají i v osmnácti, dvaceti nebo naopak v padesáti letech, kdy se jejich vrstevníci spíš věnují svým koníčkům, nebo jen tak touží bez povinností relaxovat. Prostě každý člověk je jiný a má i jiná očekávání, hodnoty a představy a asi právě proto nelze objektivně určit, kdy je tak akorát na to, pořídit si rodinu.

Vzpomněla jste všechny faktory plánování rodičovství, nebo jsou i další?

V současné době je neopominutelným kritériem v plánování rodičovství též sociální zabezpečení, finanční zázemí, vybudování kariéry, získání společenského uznání a podobně. A právě tyto faktory jsou přímo vázané na věk a nelze je příliš urychlit.
Jsou to okolnosti vycházející z požadavků společnosti, doby a západního stylu života, který k nám přišel. Lidé si nepořizují děti v době, kdy jsou na rodičovství psychicky a fyzicky nejlépe vybaveni, ale v době, kdy jim to dovolí právě jmenované okolnosti.

Uměla byste popsat životní priority dnešních mladých lidí?

Mladí lidé chtějí nejprve dostudovat, vyučit se. Když dostudují, tak chtějí získat odpovídající práci. Když tuto práci získají, tak v ní chtějí být úspěšní, chtějí něčeho dosáhnout budovat kariéru, která jim přináší finance.
Studentský život většinou není po finanční stránce příliš luxusní. Pokud mladý člověk objeví kouzlo peněz poté, co začne pracovat, chce si peníze užít. Z počátku si lidé chtějí splnit svá přání, takže začnou cestovat, kupují si drahé věci, na které před tím neměli, baví se, zkrátka si život užívají plnými doušky, velmi často obklopeni podobně smýšlejícími přáteli. Tím se utvrzují v tom, že žijí „normálně“.

Myšlenky na rodičovství v tu dobu nepřicházejí vůbec?

Ony myšlenky přicházet mohou, ale v době, kdy lidé mají možnost volby, nedojde k jejich naplnění. Vždy se totiž najde důvod, který je dost pádný na to, aby bylo rodičovství odsunuto.

Tak jinak. Kdy si lidé začnou uvědomovat, že k životu patří i děti?

Třeba v okamžiku, kdy kdesi zahlédnou spokojenou rodinku s dětmi, nebo většina jejich kamarádek či kamarádů již děti má. Mnoho žen, které se koukají do cizích kočárků, podlehne kouzlu miminek a zatouží po svém vlastním. Pohled na dítě v nich roztiká biologické hodiny.
U mužů je častým zlomem to, že si splní mnohá svá přání, naplní své karierní i finanční představy, najdou si vhodnou partnerku, budují dlouhodobý vztah a chtějí se usadit.

Jsou i jiné důvody, které vedou k založení rodiny po čtyřicítce, než jen to, že se to dřív nestihlo nebo nehodilo?

Těch důvodů je  skutečně mnoho. Pominu-li zdravotní důvody, či nevhodný výběr partnera, asi nejčastějším důvodem je právě potvrzení nového partnerského vztahu. U jiných lidí je za takovým rozhodnutím  třeba silný příběh, vážná nemoc nebo úmrtí dítěte.
A znám i takové případy, kdy si manželé v krizi pořídí dítě proto, aby jejich manželství nabylo ztracených hodnot a vztahy manželů se zlepšily a upevnily.

Fungovalo to?

Nikoli. Takové rozhodnutí je jedním z nejnešťastnějších, jaké manželé v boji za záchranu manželství mohou udělat a nedoporučuji jej.
Nejprve si partneři musejí vyjasnit své vztahy, vyřešit problémy a pak se případně rozhodnout pro miminko, ale opačně to nefunguje. Dítě rozbitý vztah nikdy neslepí. Vztahy se třeba přechodně zdánlivě zlepší, ale během času se konflikty opět objeví.

Pokud se stane žena matkou ve čtyřiceti, jak tuto úlohu zvládá?

Je důležité rozlišovat, zda jde o ženu s prvním dítětem, nebo zda již žena nějaké dítě má.
Pokud jde o ženu s prvním mateřství, je situace samozřejmě individuální. Někdy se setkávám u těchto maminek již v době těhotenství se strachem a přehnanou úzkostností, která někdy přetrvává i po narození dítěte. Přejí si, aby jejich dítě bylo dokonalé a ony neudělaly žádnou chybu ve výchově a možnostech, které mu mohou nabídnout. Mnohdy dítě vychovávají podle rad z internetu, časopisů, knížek a vytrácí se přirozený selský rozum a mateřský instinkt.
Ve své ordinaci jsem však měla i ženy, které bojovaly se svým sobectvím. Dítě jim narušovalo jejich zaběhnutý klid a řád, byly nervózní, hůře se vyrovnávaly s  pláčem, nespavostí, zlobením, ale i s tím, že dítěti třeba něco nejde. Některé ženy dokonce definují, že je dítě do jisté míry izoluje od všeho, co měly rády a na co byly zvyklé, výsledkem je psychická labilita.

To se skutečně děje?

Ano. Situace je samozřejmě horší u žen, které pracovaly na vyšší manažerské pozici, byly zvyklé na pracovní vytížení, výkony a uznání. Mnohdy nedoceňují novou roli matky a manželky, nezdá se jim dostatečná, chtějí víc, cítí se  „nenaplněné“ a smysl života vidí jinde či ho teprve hledají.  

Co radíte v takových případech?

Vždy je důležité začít u sebe, pokusit se nalézat smysl, hodnotu života a radost v reálném životě, objevit sílu rodiny, svou úlohu a nedílné místo v ní. V tomto ohledu jistě pomůže dobře cílená psychoterapie.

Říkala jste, že mateřství po čtyřicítce u žen, které již nějakého potomka mají, je jiné…

Tyto ženy mají první zkušenosti s výchovou, s dětskými nemocemi, zlobením, úspěchy i neúspěchy dávno za sebou a všechno berou s větším nadhledem a klidem. Rozdíl je i v tom, že fungující rodina se staršími dětmi je na rytmus života s dětmi zvyklá, jde o situaci, která je známá, nějak zažitá a miminko je jen další rodičovskou radostí, často i pýchou.

Co otcové čtyřicátníci, padesátníci, často i šedesátníci?

Většina mužů své pozdní otcovství zvládá s přehledem, mnozí se jím i chlubí. Dítě jim zvýší pocit mužské síly, cítí se sexuálně atraktivními, mají dojem, že oni „na to“ ještě mají!
Ovšem tady je třeba si uvědomit, že často většina péče o dítě připadá ženě, muži si s dítětem spíš jen tak hrají, jsou s ním, když oni chtějí a po mnohem kratší dobu než žena. Není také výjimkou, že v některých případech v jejich péči o potomka výrazně převládá pouze nadstandartní finanční zabezpečení.

Takže tatínkové ve věku dědečků jsou vlastně spokojení?

Většinou ano.
Ale v tomto případě nelze vycházet jen z pocitů otců.
Rodičovství ve vyšším věku je třeba posuzovat komplexně.

Narážíte na etický problém?

Spíše na lidský, když si pořizuji rodinu, je třeba myslet nejen na sebe a své potřeby, ale také na to, co bude potřebovat naše dítě a také na to, s čím se bude muset během dospívání potýkat v případě, že jeho rodiče budou ve věku babiček či dědečků svých spolužáků.  Navíc rodiče jsou rodiči, i když je již jejich dítě dospělé. I dospělé děti potřebují pomoc, radu, zkušenosti, pochopení a koneckonců i jejich děti budou potřebovat babičky a dědečky, ale lidský život bohužel není nekonečný.

Jak společnost vnímá starší rodiče, odsuzuje je?

Myslím, že naše společnost je značně tolerantní a většinou situaci hodnotí spíše s úsměvem než odsouzením. Naše média k tomu také napomáhají svými zprávami o úspěšných a známých osobnostech, které žijí své nové rodinné životy a vždy jsou na ně pyšní a popisováni bývají jako šťastní  otcové či matky, kteří vše zvládají naprosto příkladně.   

Dalo by se říct, že starší rodiče nestačí na výchovu, že jsou již příliš unaveni?

V žádném případě se nedá říci, že starší rodiče mají s výchovou svých ratolestí více problémů než jiní.  Lze se však setkat s případy, kdy benjamínci bývají častěji omlouváni, mají volnější výchovu, pokud se něco nedaří, rodiče hledají chybu v okolí, neradi si přiznávají to, že chyba může být na jejich straně. Na druhou stranu tyto děti často bývají přetěžovány. Rodiče jim platí mnoho kroužků ve snaze je co nejvíce rozvíjet a obohatit. A to vede k tomu, že dítě ztrácí kontakt se svými vrstevníky, je přetížené, přeorganizované. Z hodiny flétny jde na hodinu výtvarného umění, odtud na zpěv, pak má hudební teorii a k tomu tanečky a samozřejmě školu.
Rodiče v honbě za dokonalostí zapomínají na to, že i dítě potřebuje mít volno, čas samo pro sebe, na hraní, i na to, aby se třeba jen chvíli nudilo.

Co takové přetěžování může způsobit?

Aktuální přetížení psychické i fyzické vede ke zvýšené únavě, pocitu vyčerpání, podrážděnosti či následnému snížení zájmu až odporu k činnostem, ke kterým ho rodiče vedou. Mohou se dostavit i různé zdravotní příznaky spojené se zvýšeným stresem, vysokými nároky na organizmus vlivem nezdravého způsobu života. Reakcí na vzniklou situaci může být i tzv. „stávka“, kdy se dítě začne se svým povinnostem vyhýbat, čímž v rodině začnou vznikat konflikty.

Jak tyto konflikty končí?

Pokud vše dobře dopadne, tak nastolením podmínek, které jsou pro dítě únosné. Ale setkala jsem se i s útěky, předčasnými odchody, zaplétání se s podivnými partami a podobně. Velkou roli při zvládnutí konfliktní situace hraje  porozumění, proto je důležité, jak staří rodiče dokáží pochopit potřeby a přání svého dítěte. Ty jsou jim  totiž často právě kvůli věku velmi vzdálené.

Co byste doporučila čtyřicátníkům, kteří teprve plánují potomka?

Aby své rozhodnutí už rozhodně dále neodkládali. Šance na přirozené otěhotnění, zdravé dítě a klidné rodičovství se totiž často s přibývajícím věkem snižuje. Ve světě se v tomto směru  stále častěji  diskutuje o sobectví jedince, který si své dítě pořizuje jako doplněk k vybudované kariéře, aby bylo třešničkou na dortu jejich dokonalosti. Jednoduše řečeno na všechno v životě je ten správný čas a rodinu je třeba plánovat s ohledem na všechny zúčastněné.

Na otázky redakce ABCtěhotenství.cz odpovídala
psycholožka a sexuoložka docentka Laura Janáčková.