_Očkováni proti tuberkulóze a otázky, na které rodiče chtějí znát odpověď

1.      Proč bylo očkování proti TB vyňato z plošného očkování?

Česká republika je zemí s dlouhodobě klesajícím výskytem onemocnění tuberkulózou. Za rok je u nás evidováno přibližně 6/100.000 nových případů, což je velmi nízký výskyt. Na základě těchto údajů patří naše republika spolu s dalšími zeměmi EU ke státům, u kterých bylo Světovou zdravotnickou organizací nedoporučeno plošné očkování, ale doporučeno pouze selektivní očkování proti této nemoci.
V okamžiku, kdy naše republika začala dlouhodobě vykazovat tyto příznivé výsledky, došlo k situaci, kdy bylo nutné zvážit kladný přínos plošného vakcinování nad rizikem možných negativních důsledků.
BCG vakcína proti onemocnění tuberkulózou neposkytuje stoprocentní ochranu proti nemoci, ale měla by zabránit vývoji těžkých forem tuberkulózní infekce a jako každá jiná vakcína má i své potenciální nežádoucí účinky. V zemích s nízkým výskytem tuberkulózy, Česká republika má jeden z nejnižších výskytů v Evropě, je pravděpodobnost rizika nežádoucích účinků BCG vakcinace vyšší než je riziko nákazy nemocí.
Výjimkou jsou skupiny obyvatel s vyšším rizikem vzniku tuberkulózy, které jsou jasně definované vyhláškou z roku 2010. Děti z těchto rizikových skupin, jsou na základě této vyhlášky vakcinovány v rámci veřejného zdravotního pojištění do 4 týdnů po narození.

2.      Je nutné nechat dítě proti TB očkovat?

Pokud jde o dítě, které nespadá do rizikové skupiny, tak určitě ne.
(Bližší údaje o vyhlášce určující rizikové skupiny jsou ve článku Rizikové skupiny a očkování proti tuberkulóze, na webu ABCtehotenstvi.cz, sekce Péče o dítě  - Očkování - pozn. redakce)

3.     Jak je možné se nemocí nakazit?

Nejčastěji inhalační cestou od nemocného, který bacily tuberkulózy vykašlává. Aby došlo ke vzniku nákazy, je většinou nutný opakovaný dlouhodobý kontakt s nakaženým. Pravděpodobnost, že se člověk nakazí například na ulici, či v hromadném dopravním prostředku je velmi malá.

4.      Je možná jiná obrana proti nákaze TB?

Nejúčinnější obranou je snížení pravděpodobnosti kontaktů s rizikovými skupinami. Mezi ty patří například bezdomovci, narkomani, skupiny obyvatel pocházející ze zemí s vysokým výskytem tuberkulózy a vyloučení rizikového chování, to znamená vystříhat se alkoholismu, sociálního propadu a bezdomovectví, neužívat drogy, vyhnout se hladovění apod.

5.      V současné době existují tzv. multirezistentní kmeny tuberkulózy, které nereagují na žádnou doposud známou léčbu. Jak účinné je u těchto kmenů očkování proti tuberkulóze, dokáže chránit před všemi kmeny TB, tedy i před těmi multirezistentními?

Vakcína chrání, ne ale stoprocentně, před vznikem těžkých forem jak citlivé, tak multirezistentní tuberkulózy. Právě u dětí z rizikových komunit (přistěhovalci ze zemí s vysokým výskytem multirezistentní TB) je BCG vakcína jedním z důležitých preventivních opatření, které má do jisté míry zabránit jak nákaze dítěte, tak dalšímu šíření nemoci mezi zdravou populací – například v dětských zařízeních.

6.      V jakém věku je nejideálnější, aby bylo dítě očkováno?

 Děti se očkují optimálně do 4 týdnů věku, pak by již očkovány být neměly – hovoříme stále o dětech z rizikových skupin. Pokud je vakcinace ze závažných důvodů u takového dítěte odložena, pak je další možnost dle vyhlášky po půl roce věku, kdy je ukončeno základní očkování. Předtím je ale nutné dítě vyšetřit, cílem tohoto vyšetření je ověření, zda k nákaze nemocí již v uplynulé době nedošlo. V takovém případě by očkování nemělo již smysl a přistoupilo by se k léčbě.
Tzv. dobrovolné očkování proti tuberkulóze, na žádost rodičů, se také provádí po půl roce věku dítěte, avšak dle nové úhradové vyhlášky by nemělo být hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a rodiče by si jej měli hradit sami.

7.     Čím by se rodiče měli řídit ve svém rozhodování, zda dítě nechat, či nenechat naočkovat?

Vhodnost vakcinace dítěte je zvažována dětským lékařem již v porodnici. Neonatolog, který vypisuje s rodiči dítěte dotazník, zvažuje, zda dítě spadá, či nespadá do rizikové skupiny a na základě údajů o rodinném zázemí a životním stylu získaných od rodičů očkování doporučí, či nedoporučí. Praktický lékař pak dítě vyšetří, zda je schopno vakcinace, a terénní plicní lékař dítě oočkuje poté, co ještě jednou zkontroloval správnost indikace vakcinace. Má-li podezření, že v rodině či komunitě,  mohou být ještě nějaké zdroje infekce, provede navíc i vyšetření blízkých osob dítěte.
Pokud dítě žije ve zdravé, bezproblémové rodině, neexistuje žádný racionální důvod, proč dítě nechat očkovat.

8.      Kde vakcinace probíhá?

Na některých ambulancích plicních oddělení, jejich seznam je uveřejněn na webu České pneumologické a ftiseologické společnosti a je k dispozici neonatologům a praktickým lékařům pro děti a dorost, od kterých rodiče mohou tyto kontakty získat.

9.       Jaké může mít očkování vedlejší účinky?

Nejčastěji jde o místní vedlejší účinky- velké místní zduření v místě aplikace vakcíny, případně i velké zduření uzlin v podpažní jamce (očkování se aplikuje do ramene – pozn. redakce), někdy se může vytvořit v místě zduření vřed nebo se může rozpadlá podpažní uzlina provalit přes kůži navenek.
Vzácně vznikají vzdálená zduření s rozpadem, kupříkladu v kostech, což už je vážná komplikace. Nejvážnější je rozsev bacilů vakcíny po celém těle s vytvořením ložisek ve všech orgánech. Tuto komplikaci však mají jen děti s těžkou vrozenou poruchou imunity. V případě selektivní vakcinace malé skupiny dětí je pravděpodobnost těchto vážných komplikací daleko menší než bylo v minulosti u plošné vakcinace.

10. Je možné nechat dítě naočkovat později v průběhu života?

 V případě dítěte, které je v rizikové populaci, by neměla být vakcinace odložena, neboť stoupá nebezpečí časné nákazy tuberkulózou v neočkovaném terénu.
V případě dětí mimo rizikovou populaci je to možné po 6. měsíci života, rodiče pak podepisují informovaný souhlas před aplikací vakcíny, ve kterém jsou poučeni o všech možných rizicích.

Země s vyšším výskytem tuberkulózy jsou:

V Evropě: Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Litva, Lotyšsko, Moldávie, Rumunsko, Rusko a Ukrajina.
V Asii: všechny asijské země kromě Bahrajnu, Íránu, Izraele, Japonska, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Ománu, Singapuru, Spojených arabských emirátů, Sýrie a Turecka.
V Africe: všechny africké země kromě Egypta, Libye, Mauriciu, Seychel a Tuniska.
V Americe: Bahamy, Bolívie, Brazílie, Dominikánská republika, Ekvádor, Guyana, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru a Surinam.
V Austrálii a Oceánii: Kiribati, Mikronésie, Palau, Papua-Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, Vanuatu a Tuvalu.