První „protoslova“, neboli slova nevlastní, se začínají objevovat už kolem desátého měsíce života. Je to opakující se souhrn zvuků, který dítě používá pro pojmenování určité věci. Takže tyto zdánlivě nesmyslné zvuky pro dítě i jeho pečovatele význam mají. Přesto je ale za slova považovat nemůžeme. A to nejen proto, že nesplňují obecně uznávanou skladbu souhlásek a samohlásek, kterou pro pojmenování dané věci používají všichni mluvčí stejného jazyka, ale především proto, že dítě těmto svým vytvořeným slovům přikládá význam jen v určitých velice specifických situacích. Mimo kontext totiž v tomto věku rozpozná jen své jméno a záporku „ne“.
Tvorbě protoslov předchází fáze, ve které se dítě snaží pochopit, že vůbec existují slova, tedy jisté úseky řeči označující konkrétní entitu. A právě hranice těchto úseků se v řeči svého okolí snaží identifikovat. Je pravdou, že si děti lépe zapamatovávají a později imitují spíše melodickou stránku slov než jejich jednotlivé hlásky. Vzpomeňme si, že tohoto faktu vlastně nevědomky využíváme, když při své řeči orientované na dítě používáme velmi výraznou intonaci.
Kdy tedy můžeme říct, že dítě řeklo své první slovo?
Takové pravé slovo by mělo být hláskově stabilní, tzn. vyskytovat se ve stále stejné formě. Mělo by být vytvořeno na základě jazyka dospělých, i když nemusí mít ještě naprosto totožnou formu, a použito více než jednou z vůle samotného dítěte. Důležitým krokem k ustalování slov, jak ve své publikaci zdůrazňuje doc. Saicová Římalová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je i „pochopení trvalosti objektu.“ Tedy to, že si dítě uvědomí, že objekt, který pojmenovává, existuje, i když ho samo nevidí.
Zdroj: Shutterstock.com
Chodit, či mluvit?
Problematické při nástupu vlastní řeči je, že se tento dlouho očekávaný okamžik děje asi kolem prvního roku života, tedy v době, kdy se dítě zároveň učí chodit. Tento fakt způsobuje jisté zpomalení v rozvoji řeči. Dítě se v této době spíše soustředí na zvládnutí pohybů nutných k chůzi. Na druhou stranu se však k dítěti se změnou perspektivy pohledu při sezení či dokonce chůzi dostává mnohem větší počet podnětů, které ho mohou rozvíjet.
Nesmíme zapomínat také na to, že proces osvojování si mateřského jazyka je velice individuální a neměli bychom tedy očekávat, že naše dítě zapadne do předepsaných tabulek, a nechat se znervózňovat tím, že to třeba tak není.
Autor: Michaela Hunalová
autorka vystudovala bohemistiku a obecnou lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
Mgr. Petr Šobra 
