_Máma na čtvrtou: Cestování - balení

Základním předpokladem zdárného absolvování čehokoliv s dětmi mimo domov je pro mne odvaha. V těsném závěsu se drží odhodlání. Bez toho se nepohnu. Když už se rozhodnu do něčeho jít, cítím jako důležité se nevzdat. Začíná to už samotným balením. Vypracovala jsem si v šatních skříních takový systém, že jdu-li jeden šuplík po druhém, poličku po poličce, věšák po věšáku, nemůže se  mi stát, že něco zapomenu. Ovšem má to své mezery. Nepočítá to s přerušením činnosti. Vynechání jednoho takového fochu způsobí, že pak dítěti chybí třeba ponožky. (Jela jsem na měsíc do lázní a kluk disponoval pouze ponožkami, které měl právě na noze. Vietnamský obchod to naštěstí zachránil, ale i tak jsem se zbytečně prohnula. Zas lepší, než kdyby měl jen jedny gatě. To už se mi také podařilo. Nějak se totiž v zápalu balení stalo, že jsem dvě hromádky, konkrétně svršky pro holku a kalhoty pro kluka, nechala někde tak blbě bokem, že jsem si jich už nevšimla. Až na horské chatě jsem zjistila, že kluk má jen trička a mikiny, zatímco jeho sestra má tepláky a kraťasy. Oba měli spodní prádlo.  Vietnamský obchod na Sněžce nemají, ale mám kamaráda, který se mi nabídnul, že si za námi udělá výlet a věci mi doveze.)

Takže další nezbytná dispozice pro úspěšné opuštění domova je udržet myšlenku. To už je náročnější úkol při plném provozu, kdy každé z dětí něco neodkladně potřebuje, do toho začne pípat pračka, případně sušička (nedocenitelný pomocník v domácnosti se čtyřmi dětmi – a propos, u ní jsem v technickém návodu našla, jak zvuk vypnout, u naší pračky ta funkce bohužel chybí) a zvonit telefon.

Osvědčilo se mi při balení zredukovat počet souběžných činností na minimum a vypnout telefon. Děti vypnout neumím, tak jsem zkoušela vymyslet jim nějakou činnost, u které by se zabavily beze mne. Tak to ale bohužel nefunguje. VŽDYCKY se najde něco, co je třeba neodkladně konzultovat s matkou. Namísto zabavenítudíž aplikuji zapojení. Je to náročné na kreativitu, stojí to hodně energie, ale výsledek procesu bývá povzbudivější. Rozhodně je třeba se smířit s tím, že celá akce zabere nejméně desetkrát víc času, než kdyby člověk někomu předal děti a mohl se soustředit jen na to jedno. Na to je dobré se vnitřně nastavit. Dost to pomůže redukovat černé myšlenky na to se vzdát.

Luxus nepřerušovat činnost je jednou z věcí, kterou jsem před dětmi brala jako samozřejmost a nevěnovala jí větší pozornost. S dětmi se každá činnost stává zábavnější. Narážím na to dnes a denně a nemusím zrovna hlídat plech vánočního cukroví. Zrovna na to cukroví je dobrou vychytávkou minutka. Takže to asi není zrovna dobrý příklad. Na co nestačí minutka, na to je dobré opakování. Někdy pomůže opakovat si nahlas. Abych si nepřipadala jako blázen, předávám informaci o tom, co mám udržet v hlavě dál: „Musíme zabalit náhradní boty. Kde máš ty druhý tenisky, co jsi si měl přinést ze školy? Jo jsou ti malý? A to mi říkáš teď?“ Přiznávám, ne vždy se mi podaří uhlídat opravdu VŠECHNO.

Oblečení bychom měli, na řadu přichází hygienické potřeby, hlavně nezapomenout plíny. Nevím proč, ale pleny si musím vždycky připomínat. Asi je dobré si psát seznam. Já si ho nepíšu dopředu, ale průběžně. A to i při balení. Mám po ruce papír s tužkou a když mne něco napadne, co zrovna není na řadě, napíšu si to na seznam co ještě třeba. Třeba ty plíny.

Během balení si kladu otázky typu: Kolik toho asi zakydá? A bude chodit v zakydaným? Kolik toho tak může pročůrat... V pročůraným chodit nebude. Chci a mám možnost tam něco přeprat? Pokud ano, potřebuji prací prášek nebo aspoň prací mýdlo, píšu na seznam: „Něco na praní.“

Děti bychom tedy měli oblečené. Co dál? Nerada maluji čerta na zeď, ale kromě promočených i pomočených dětí radši počítám i s dětmi nachlazenými. Do lékárničky na cestu dávám: Paralen a Ibuprofen (ve verzi dětské i dospělé) na horečku a bolesti, Sudocrem na opruzeniny, teploměr, tymiánovou mast na průdušky, Tea tree olej (pár kapek na kapesníku provoní místnost a lépe se dýchá, v létě výborný přírodní repelent, aplikuji ho při bodnutí hmyzem - ulevuje od svědění, po vytažení klíštěte - účinný jako desinfekce, pomůže na bolavý zub, afty, zanícená místa na pokožce, dá se zředěný kloktat... nakonec i všijsem s ním pozabíjela), kapičky s mořskou solí do nosu nebo Vincentku do nosu proti vysychání sliznic a na úlevu od rýmy, obrázkové náplasti – tady je třeba zdůraznit, že pro děti zásadně obrázkové – bez obrázků nejsou tak účinné. Nějaké placebo ve formě hroznového cukru nebo tělového krému se zázračnými účinky se také občas hodí. Vigantol – vitamín D. Vitamín C. ACC. Někdy. Jelení lůj. Vždycky. Když je nejhůř a je hlad na sladké a není nic po ruce, moje třetí dítě se upokojí, když si může natřít pusu barevným, voňavým Labelem. Nepřeháníme to, není to denně, ale v krizové situaci zabírá spolehlivě. Moje třetí dítě je kluk.

Fotogalerie (5)

Každé z dětí má za úkol připravit si svůj zubní kartáček. Pastu beru jednu pro nás pro všechny. Také beru jeden dětský šampon. Ručníky, když je třeba.

Boty. Náhradní a přezuvky.

Čepice/kloboučky/kšiltovky, šály/šátky, příp. rukavice.

Sportovní vybavení. Tady to začíná být zajímavé. Jak narvat do auta všechny věci a k tomu odrážedlo, koloběžky, helmy... Ještě donedávna jsem autem vozila i dětská kola. Teď už se nevejdou. Na lyže asi jedině s rakví na střeše. Jen ty přeskáče zaberou tolik místa! Vždycky jsem se do nich aspoň snažila narvat všechny ponožky.

Jedeme-li autem, balím věci do sportovních polyesterových tašek z Ikey. Jsou lehké, po vyprázdnění skladné a hlavně se zmáčknou do tvaru, který potřebujete, když je rvete do auta. (Prostor ušetříte i s vakuovými pytli na oblečení, ale chce to mít po ruce lux.)

Pomáhá mi shromažďovat zabalené tašky na jedno místo. Celkem se mi pak daří na žádnou nezapomenout.

Kromě sportovních tašek mi vyhovují tašky chladicí. Do nich uložím svačinu na cestu a využívám je během dovolené téměř denně.

Termoska. Téměř vždy beru termosku.

Každé z dětí má povolený příruční batůžek, do kterého může napěchovat co se mu vejde a co unese. Nejstarší syn už uvažuje prakticky, balí si čelovku. Mladší syn bere autíčka. Dcera pastelky. Všichni většinou propašují plyšáka. Mimino kousátko.

A můžeme jet! Vlastně ne. Vlastně jestě KOČÁR!

A jak balíte na cesty vy? Máte nějaké vychytávky? Piště mi do komentářů vaše tipy a posílejte fotky!

Autor: Irena Svobodová